Naše vzpomínky na otce biskupa Jána Hirku
Jsme manželé Alena a Štefan Sopkovi, bydlíme na Ostravsku ve vesnici Zbyslavice, 17 km od Ostravy. Štefan je rodák z Abranoviec, je bratrancem otce biskupa Jana Hirku, maminky byly sestry. Vždy často vzpomínal na dětská léta, že spolu pásli kravičky „v húre“ jak povídal. Otec Jan je o 7 let starší, ale měli se rádi, rozuměli si už i tehdy jako děti.
Léta běžela, otec Jan, tehdy ještě mladý Janko, šel do školy do Prešova a pak dále studoval. I Štefan dospěl, ale poválečná léta byla těžká, práce na Slovensku nebyla, odjel do Čech za prací. Nejdřív Kladno a pak Vítkovice – tehdy VŽKG.
O nás jen v krátkosti, poznali jsme se a 12.10.1957 jsme měli svatbu. Byla jsem mladá – 18 let – Štefan 27 let, hledal rodinu věřící, snad to je u nás, letos to bude 66 let. Teď se ženy vdávají později nebo vůbec. Léta plynula, tou dobou už byla těžká totalita, bratranec Janko byl vysvěcen na kněze, Štefan končil vojnu a zemřela mu maminka.
Věděli jsme o pronásledování církví, hlavně Řeckokatolické na Slovensku a nějak jsme se dověděli, že o. Jan Hirka je ve vězení. Po naší svatbě v roce 1958 jsme dostali zprávu, že je propuštěn a napsal kde je, ať přijedeme. Brzy jsme se rozjeli jej navštívit – v létě – býval u rodiny v Piesku u Podbrezové u paní Aranky Longauerové a jejích rodičů.
Vzpomínám si, byl pěkný den, bylo to krásné, vzácné setkání po létech dvou bratranců a moje první setkání. Zavedl nás někde na louku u letiště „Tri duby“, asi někde chtěl dál, ať nás nikdo nemůže odposlouchávat a vidět, dobře věděl, jak to chodí, hodně si toho zažil ve vězení. Hodně nám vyprávěl, do Prešova měl zákaz, k rodičům nemohl.
Od té doby měl u nás v Zbyslavicích otevřené dveře, často přijel, ale bál se o nás, aby i nás nevyslýchali. Nestalo se, zde to bylo klidnější, asi tím, že jsme jen obyčejní lidé – dělníci i zemědělci. Pokaždé, když u nás tehdy ještě otec Ján Hirka byl, byla sloužená v pokojíku nebo v obyvačce denně mše svatá, vždy jsme byli přítomni.
V těch letech byl v naší farnosti pan farář Václav Čech a nabídl o. Janovi ve vedlejší vesnici Bravantice faru, že by tam mohl zůstat. Ale o. Jan nemohl, v tom čase jako kněz měl zákaz činnosti. Kromě toho, měl ještě rodiče a svoje Slovensko. Vzpomínáme na jeho trápení, když po propuštění z vazby hledal práci. Všude se ho báli zaměstnat, razítko o poslední práci v pracovní knížce chybělo a politický vězeň, jak jej vedli, těžko práci dostal.
Povídal nám, že seděl někde u nemocnice, nešťastný, co dál a náhodou se zastavil kolemjdoucí, co tam dělá? Zkrátím to, už nevím přesně, asi to byl primář v té nemocnici. Po delším povídání mu byla nabídnuta práce, zatím podřadná, sbírání odpadků po dvoře, uklízel, ale později se stal topičem. Mezitím se vyučil za elektrikáře a tak opravoval elektrické přístroje a zařízení v nemocnici i v ordinacích. Už to byla pro něho lepší doba, měl peníze, mohl si už leccos koupit. Tak se i stalo, jednou nás o. Jan překvapil, přijel na novém mopedu z Podbrezové až k nám. Měli jsme přátele v Koši u Bojnic. Jeli jsme k nim na návštěvu a po dohodě i o. Jan tam přijel, měl to blíže než k nám, opět na tom mopedu.
V Podbrezové v nemocnici si nacházel nové přátele. Pracovala tam tenkrát lékařka Dr. Irenka Ryšavá a denně se potkávali v kostele, po čase vzniklo přátelství a tímto byli i naši přátelé, též Irenčina maminka paní Soňa. Obě k nám také jezdily, byly z Hustopeče na Moravě, kde se rády vracely za rodinou.
Rádi vzpomínáme na týdenní dovolenou s o. Janem a Irenkou s maminkou na Sv. Hostýně. Byl to krásný, nezapomenutelný týden u P. Marie Hostýnské. Měli jsme tam pěkné ubytování, chodili jsme po okolí, až nás bolely nohy. Jednou za námi jel povoz s koňmi a Irenka laskavě zavolala na toho sedláka, zda by nás kousek nesvezl. Usmál se, byl ochotný a jeli jsme na hostýnské vrchy. Přesně vím, že to bylo v létě 1960, protože jsme čekali děťátko.
Ještě jednu ze vzpomínek na Svatý Hostýn, další den ráno po vyjížďce jdeme do chrámu, okolo jednoho auta bylo hlučno, koukáme se a to přijel nám známý filmový herec Josef Bek. I potom v chrámu při mši svaté se i další lidé obraceli, bylo to prima, za totality vidět na Hostýně herce Josefa Beka. Tenkrát se málokdo odvážil ukázat, že jde na mši svatou!
Bylo mnoho návštěv u nás, mám 3 bratry a také v jejich rodinách byl o. Jan srdečně vítán. Moji rodiče tehdy ještě žili a těšili se z každé návštěvy. Otec Jan Hirka byl ke každému milý, dovedl potěšit a byl také vtipný, často jsme se nasmáli.
Měl rád i náš malý kostelíček, seděl vždy v první lavici vpravo. Vzpomínám si, že jsme s o. Janem jednou byli v Ostravě v divadle. Pozval nás tehdy náš další kněz, o. Čech už byl nemocen a v naší farnosti byl o. Miloslav Pilch, byla to opera „Výlety pana Broučka“. Moc nás to nebavilo a všimla jsem si, že o. Jan se modlí růženec. Ale bylo to dobře míněné, každý nemá rád operu.
V roku 1964 přijel o. Jan Hirka, protože ve Slatině, to je obec asi 16 km od nás, mal známý misionář o. Alois Lazecký SVD 50 let kněžství. Znali se asi přes Dr. Irenku Ryšavú. Otec Lazecký už byl starý a žil u své sestry v rodišti, tam měl i menší oslavu. Byli jsme přítomni i my se Štefanem a synem. Otec Lazecký už je dávno u Pána a na jeho hrobeček jsme často chodili.
Přicházela doba uvolňování, o. Jan Hirka už mohl být doma, našel si byt v Prešově na sídlisku a měl u sebe rodiče. Asi dvakrát jsme tam byli i my se Štefanem a synem, už ani nevím, které roky to byly. Leccos se měnilo, otci Janovi přibylo jiné práce, byl ustanoven ordinářem pro celou republiku. Nová práce, ale spíš Boží poslání.
Když konečně dostal povolení odjet do Říma, bylo to u sv. Otce Pavla VI., dovezl nám vzácnou památku – vyprošení požehnání, kterou máme v pokojíčku zasklenou v rámečku s fotografií sv. Otce Pavla VI. a napsáno: „Svatý Otče, Štefan Sopko s rodinou pokorně prosí Vašu Svätosť o zvláštne Apoštolské požehnánie, ako záruku Božej milosti a nebeskej priazne.“ Pak jsou tam ještě 4 řádky psané asi latinsky a datum 4. augusta 1969. Je to pro nás vzácná památka.
Jednou při návštěvě u nás cestou do Prahy mi o. Ján Hirka dal uschovat 2 obálky, ať je necháme zatím u nás. Po létech jsem mu je vrátila, už na ně zapomněl, byly zalepené, tak, jak mi je dal.
Jako ordinář jezdil autem do Prahy, to už měl svého řidiče. Cesta je dlouhá, u nás je polovina, měla jsem navařeno, přespali a ráno pokračovali do Prahy. Cesta zpátky byla stejná, ale opačná. Z Prahy odpočinek a jídlo u nás, nocleh a směr Prešov.
Otec ordinář nám vyprávěl, že jednou chtěl v Praze navštívit pana kardinála Tomáška, který byl pod těžkým dohledem STB nebo tak nějak, ale nechtěli to dovolit. Říkali, že je nemocen, ale o. ordinář byl neústupný, že jen chvilku a vtlačil se do dveří – povedlo se! Pan kardinál nebyl nemocen, byl izolován jako většina kněží a hodnostářů a byl šťastný, že si popovídali, měli si mnoho co říct.
Jednou jsme byli se Štefanem v lázních ve Starém Smokovci, bylo to na podzim. Po obědě někdo zaklepal na naši světničku a to vzácná návštěva z Prešova, otec ordinář a mladý řidič a jestli se nepletu, byl to tehdy ještě mladý, teď už otec Marek Petro. Pro nás krásný zážitek, že si o. Jan udělal na nás čas. Bylo to milé překvapení, ale i pro otce ordináře to bylo blíž než na Ostravsko. Podobných vzpomínek, dárečků i dopisů k Vánocům a Velikonocům bylo hodně, každoročně i já jsem často psala. A čas letí …!
Přišla Sametová revoluce, doba se změnila, byl rok 1989, já tehdy oslavovala v listopadu 50 let a zároveň konec totality. S potěšením jsme přijali jmenování otce ordináře Jana biskupem! Dostali jsme vzácné pozvání do Prešova na tu slávu, jeli jsme s rodinou dvěma auty. Bylo to nezapomenutelné. Přijedeme do Prešova, slyšíme hlasitý rozhlas a krásné, kostelní písně – neskutečné. To jsme léta neznali. Vždyť jsme jen v kostele mohli zpívat naše krásné písně o Pánu Ježíši a Panně Marii, ani průvody Božího Těla nesměly být. Jeli jsme okolo sportovní haly a ty písně se stále nesly městem. No úžasné, to se ani nechtělo věřit, že to zase někdo nezakáže.
U rodiny v Abranovcích jsme přespali a ten další den jsme byli přítomní na té vzácné oslavě – Svěcení nového pana biskupa Jana Hirky – v přeplněné sportovní, hale. Odpoledne na pohoštění. Tam jsme se po létech opět setkali s Dr. Irenkou Ryšavou, která už pár let žila s maminkou v Německu. Dříve byla lékařkou i v Žilině, ale i tam byla odposlouchávaná, často i odvezená k výslechům, jak se nám svěřovala. Jestli si dobře vzpomínám, tehdy v Žilině otevírali novou onkologii a Irenka byla buď primářkou, přesně už nevím, ale po čase ji kvůli víře propustili, i když momentálně neměli náhradu té kvalifikace, nezáleželo jim na pacientech. Nějaký kolega se o to zasloužil, tehdy to šlo rychle, no, ale možná i dnes se najdou zrádci, že?
V roku 1998 jsme byli pozvaní na svatbu naší neteře Marienky Hirkové, která se vdávala za bohoslovce Floriána Potočnaka z Lesíčka. Tehdejší náš kněz o. Jiří Sedláček neznal řeckokatolickou liturgii a neuměl si představit svatbu bohoslovce a moc si přál jet tam s námi. Naše rodina v Abranovcích Imra Hirky pozvala i o. Jiřího, který se s otcem biskupem také trochu znal. Naše vnučka Monika měla tenkrát 5 let, teď má 29, manžela a 3 děti.
Svatba byla krásná, zážitek pro nás i o. Jiřího, našeho kněze, seděl u o. biskupa Jana. Na druhý den v neděli ve prešovské katedrále sloužil i o. Jiří poprvé s dalšími kněžími řeckokatolickou liturgii. Byl nadšený.
Otce biskupa jsme navštívili v Prešově na Solivare spolu s bratrem Jiřím Vaňkem a jeho manželkou Libuši na podzim roku 2012. Bylo to krásně a nezabudnutelné setkání po několika létech. Tehdy jsme nevěděli, že to bylo naše poslední setkání s otcem biskupem na tomto světě.
Velmi si ceníme dar otce biskupa Jána pro náš kostel. Jsou to relikvie blahoslaveného o. biskupa – mučedníka P. P. Gojdiče, které byly slavnostně odevzdány v roce 2013 za přítomnosti o. biskupa Františka Lobkowicze. Bylo to vše krásné a nezapomenutelné. Otce biskupa Gojdiče tak máme stále přítomného na našem oltáři.
Velmi bolestně nás zasáhla správa, že 10.4.2014 usnul v Pánovi, avšak současně s velikou naději, že v otci biskupovi máme v nebi dalšího orodovníka. Byli jsme na jeho pohřbu v prešovské katedrále i na uložení jeho tělesných ostatků do hrobu na hřbitově v jeho rodisku Abranovce. Na otce biskupa nezapomínáme a v našem kostele každoročně 17. 7. při pobožnosti k blahoslavenému biskupu Pavlovi Gojdičovi prosíme aj za spásu duše o. biskupa Jána Hirky. V letošním roce si ještě 16. 11. v našem kostele připomeneme nedožitých sto let otce biskupa Jána.
Za poskytnutie fotografií a príbehu ďakujeme: Alena a Štefan Sopkovi – ve Zbyslavicích 14. února 2023
– OZ POKOJ A MILOSRDENSTVO
